Příspěvek je přednostně určen k poslechu!
Na jedné akci mě oslovila dáma kolem šedesátky, jestli bych jí pomohl s notebookem. Když mi vysvětlila problém, dodala: „Nemám ten počítač ráda… Připomíná mi manžela, který nedávno zemřel… Vyhýbám se všemu, co mi ho připomíná. Nechci pořád brečet...“
„Rozumím, že to pro vás musí být moc těžké… Mám podobnou zkušenost. Můj táta zemřel, když měl 34 roků…“ Podívala se na mě, a když v mých očích zahlédla nadbytečnou vlhkost, setkali jsme se na úrovni empatie. „Můžu se zeptat, kdy se to stalo?“ „Před čtyřmi měsíci.“
V mezičase jsme se představili vlastními jmény a tak jsem si dovolil pokračovat. „Rozumím, Gino, že nechceš plakat, ale mám pro tebe radu: Nesnaž se popřít svůj zármutek. Dostihl by tě… Teď je správné plakat, ba přímo truchlit! Čas tvého hlubokého zármutku může trvat ještě několik měsíců.
Ale pak přijde úleva, přijde čas podívat se DOPŘEDU. Když tu ztrátu zdravě zpracuješ, když tu bolest vnitřně přijmeš, budeš pak svobodnější, nebudeš se bát vzpomínek, ani věcí, které ti ho připomínají… Budeš znovu vděčná za krásný život, který jsi s ním prožila…
A postupně se před tebou začne otevírat nový VÝHLED. Pak si udělej inventuru svých talentů, dovedností, zkušeností a taky kontaktů s lidmi a vůbec dalších možností. Z toho se před tebou ukážou nové obzory. Začneš vnímat potřeby dalších lidí a taky příležitosti ke službě a k vlastnímu uplatnění…“
Lidé kolem nás na té konferenci ztišovali hovory a procházeli kolem jaksi zpomaleně, protože slzy nás obou už nebyly utajovány… Přesně tohle bylo podstatou mého poselství pro Ginu – že MŮŽE plakat, ba dokonce že MÁ plakat – teď je ČAS plakat. Nevěřil bys, jak se po našem rozhovoru cítila osvobozená…
Žijeme v docela dehumanizované době. Lidé se vyhýbají konfrontaci s úrazem, s krví, s vážnou chorobou a tím spíše se smrtí. Nevědí, jak se zachovat, jak pomoci. Vyhýbáme se i slzám; pokládají se za znak slabosti…
Potkal/a jsi někoho, kdo prožil ztrátu blízkého člověka? Neodtahuj se od něho; plač s ním. S pozůstalým vděčně vzpomínej na krásu času předtím. I když u toho určitě přijdou další slzy… Lidé, kteří procházejí těžkou událostí svého života, většinou potřebují velmi konkrétní a praktickou pomoc. Je dobré s nimi zajít někam na jídlo, nebo jim jídlo přinést a jíst s nimi. Zvláště bolestné situace nastávají, když je třeba třídit věci po zesnulém. Pomůžeš i při tom?
Až postupně odezní čas akutního truchlení, přijde prostor pro otázku: „Co dál“. Přijde čas pozvednout zrak; čas hledání nových nadějí…
Jaké bylo moje překvapení, když mi tři čtyři měsíce po té konferenci přišel od Giny E-mail s poděkováním a se zprávou o profesních aktivitách, do kterých se mezitím pustila. Gina prošla časem svého TRUCHLENÍ VÍTĚZNĚ! A teď znovu může sloužit dalším lidem svým vzděláním, svojí praxí i touto mimořádně hlubokou zkušeností.
Lidé, kteří správně zpracovali svůj zármutek, bývají bohatší, hlubší, sociálně dovednější, empatičtější. A taky zdravě emocionálně odolnější. Obvykle mají ÚPLNĚJŠÍ POHLED NA ŽIVOT, lépe rozlišují, na čem záleží a co je nepodstatné. Zdravé truchlení je pozitivní věc! Je ozdravujícím procesem, který může přinést svobodu a nový výhled na další úsek života.
A to jsem v tomto zamyšlení zcela pominul spirituální rozměr těchto věcí…
(Původně ve stručnější podobě předneseno na setkání ToastMasters Ostrava, v lednu 2013)
